NA CESTÁCH S INTUICÍ – rozhovor

NA CESTÁCH S INTUICÍ – rozhovor

NA CESTÁCH S INTUICÍ – rozhovor

Na cestách s intuicí

Přinášíme vám rozhovor s Juliet, dobrodružkou a autorkou knihy Myslet srdcem, která žije půl života v Londýně a působí tam jako profesionální průvodkyně a šamanka. Má za sebou bohaté zkušenosti z cestování po celém světě, přičemž nejčastěji cestuje sama a bez plánů. 

Juliet, jaké to je cestovat sama?

V Západní Evropě je to přece jenom běžnější než tady. Já jsem začala už před patnácti lety. Procestovala jsem  Asii a Austrálii. V Latinské Americe jsem měla možná trošičku obavy z té jejich „macho“ kultury.

Jako že si muži dovolují víc na ženy?

Ano, více si dovolují. Ale nikdy jsem se necítila vyloženě v nebezpečí. Je dobré mít se na pozoru, ale není potřeba mít obavy, pokud se člověk řídí základními pravidly jako jsou třeba: nechodit večer sama ven, nepřepravovat se přes hranice za tmy, nepít moc alkoholu atd.

Byly nějaké zažité stereotypy, které jsi pak musela překonávat?

Určitě. Ať už v Asii nebo Latinské Americe. Místní to často vnímali tak, že bych sama neměla cestovat, že je to nepatřičné a předpokládalo se, že k někomu patřím. Proto jsem měla naučenou odpověď na otázku „Kde je manžel?“, že „je ve vedlejším městě a čeká tam na mě.“.

A co společensky zažité představy o tom, proč by žena neměla cestovat sama? Potvrdily se ti některé z těchhle společenských strachů, nebo se naopak ukázaly jako nafouknutá bublina?

Ano, nafouknutá bublina v tom, že nemá žena sama cestovat, protože jsem nakonec všude cestovala solo a nikdy jsem neměla problémy. Ale také se potvrdilo to, že si nemůžu dovolit stejné věci, jaké si může dovolit kluk. Ale to je pochopitelné, přeci jenom jsem slabší. Ačkoli se cítím silná, tak jsem si nemohla dovolit být příliš přátelská k místním mužům. Musela jsem se víc držet zpátky, nenavazovat oční kontakt na moc dlouho, protože si to špatně vykládali. Potvrdilo se tedy, že tam ty věci mezi mužem a ženou nejsou rovnoprávné. Ženy nemohou být tak otevřené. Necítila jsem, že mám prostor být super přátelská, být sama sebou. Například ke skupině mužů nemůžu jen tak přijít a oslovit je, musím víc respektovat  kulturní normy. Zatímco oni si asi mysleli, že jsem arogantní, že se s nimi nechci bavit. Prostě v tomhle světě, když je žena až moc přátelská, tak si to ti muži vykládají tak, že je žena chce. Při studiu antropologie to teď úplně chápu – co je pro mě normální, tak pro jinou kulturu může být úplně nenormální.

Znamená to tedy, že sis pak před cestou studovala místní zvyky a připravila ses na to, co si jako žena můžeš dovolit a co ne?

Kromě historie, která mě baví, jsem čerpala z Lonely Planet. Tam je vyloženě sekce věnovaná tomu, co si ženy můžou a nemůžou dovolit. Ale časem se to člověk naučí cítit intuitivně. Zase nechci říct, že to je vyloženě nebezpečné. Možná kdybych byla Češka z Česka, tak bych měla větší obavy – tady je taky trochu takový machismus. Lidé si to možná tolik neuvědomují. V Anglii mi to připadá vyrovnanější a na to jsem zvyklá.

Myslíš, že ženám z Čech tyhle obavy můžou bránit vycestovat? Protože si nebudou tolik věřit nebo budou mít už dopředu strach?

To je možné. Jak jsem řekla, není to tak běžné. Já jsem ještě nepotkala Češku cestovat samotnou, ale vím, že jich tam pár je. Ještě musím ale podotknout, že ten typ cestování, o kterém tady mluvím, je jet jen s baťůžkem, bez rezervací a často mimo turistické trasy.

Je něco vyloženě specifického, co si bereš sebou na cestu?

Nosím u sebe vždycky nůž. To jsem se znovu musela naučit nosit, protože v Británii nemáme dovoleno ani nůž ani pepřový sprej. Obojí je tam nelegální. Nůž mi dává takový pocit ochrany. Ale třeba je to tím, že jsem skautka a naučila jsem se s nožem zacházet už jako dítě. Vždycky jsem měla u sebe pastelky a papíry, abych si mohla kreslit s místními dětmi. A taky kondomy, když jsem single. Člověk nikdy neví, kdy se mu připlete do cesty šarmantní muž a je dobré být připravená ;-).

Na co se má žena připravit z pohledu pravidelných cyklů při výletech do tropických džunglí? Co to pro ženu znamená, ať už po hygienické stránce nebo v prožívání?

Já jsem k tomu přišla až později, ale silikonový kalíšek je výborný, praktický a ekologický. Jedna známá, která také hodně cestuje, mě k tomu přivedla. Jinak osobně se straním lidem, když mám menstruaci. Někam se zašiju a jsem v tom nejraději sama. Když vím, že se to blíží, naplánuji den či dva na jednom místě, abych si tu menstruaci mohla „vychutnat“. Když je žena se svým cyklem zharmonizovaná, menstruace nemusí být břemeno, ale příležitost uvést se do rozšířeného stavu vědomí, do svého nitra.

Ve své knize popisuješ cestu velkou dopravní lodí po amazonských řekách a jak si tam s nadšením přijala společnost pasažérů z Kanady a Francie. Bylo víc takových momentů, kdy ses potřebovala na chvíli stáhnout do známější sociální bubliny?

Určitě. Když je člověk dlouho někde sám mezi lidmi, jejichž jazykem nemluví, a v cizím prostředí, tak se mu začne stýskat po familiárnosti. Šlo ale i o bezpečnost. Ne mou vlastní fyzickou, ale aby mi někdo neukradl věci.

A jak tedy řešíš nějakou základní bezpečnost? Jak poznám, kde můžu nebo nemůžu nechat jen tak ležet batoh?

Jsou různé typy starostí. Na cestách nechávám starosti Londýna za sebou, což je úleva. Ale na druhou stranu nejde přestat dávat si neustále pozor na okolí. A když je člověk sám, tak musí mít oči i na zádech. Je to takový stav uvolnění a napětí zároveň. Před dvěma lety jsem třeba cestovala po Bolívii a na 20 sekund ztratila pozornost a v ten moment mi ukradli všechny důležité věci. Baťůžek s penězi, kreditkami a elektronikou.

Bylo to na místě, kde bys to čekala nebo nečekala?

Byla jsem tak uvolněná, že jsem to nečekala. Ale dalo se to čekat. Na takovém nádražíčku, kde skoro nikdo nebyl. Sundala jsem batoh, otočila jsem se na chvíli, abych někomu odpověděla, otočila jsem se zpátky a byl pryč.

Takže když jedu cestovní lodí nebo vlakem a potřebuji si odskočit na toaletu, tak to všechno sbalím a beru si to sebou?

Když nemáš nikoho, kdo by ti to hlídal, tak určitě. To je zrovna nevýhoda spojená s cestováním solo. Jako vše, je to ale mince o dvou stranách. Výhodou je, že se mohu plně ponořit do společenství, přírody nebo prostředí a jsem zároveň přístupná ostatním. A třeba děti, které jsou zvědavé, ale nesmělé, mě necítí jako hrozbu, protože jsem jedna, samotná holka. Narozdíl od páru nebo skupinky, kdy už jste taková větší entita a jiná energie a tak také hůř přístupná.

Když člověk cestuje sám, tak mu to otevírá brány, které by jinak zůstaly zavřené. Jaké zajímavé brány se otevřely tobě?

V Argentině mě třeba jedna argentinská rodina adoptovala na pár dní a brala mě jejich autem na výlety a pak mě na pár dní pozvali k sobě domů. Také nemusím s nikým diskutovat o cestovním plánu a mohu si dělat a jet kam mě zrovna napadne nebo jak to cítím. Když člověk cestuje sám, tak má možnost si intuici pořádně procvičit.

Takže jezdíš jen tak bez plánů?

Skoro vždycky. Otázka byla jen, jestli na sever nebo jih, doleva nebo doprava. Měla jsem zpáteční letenku z nějakého místa na druhé straně kontinentu. Ale jak se tam dostanu, kudy cesta povede, to jsem nevěděla a rozhodovala se co pár dní. Někdy ale i z minuty na minutu. Miluji svobodu a v těchto situacích ji opravdu piji plnými doušky a užívám si. Je to jako Duškova divadelní improvizace, kterou jsem nedávno viděla. Člověk prostě neví, kde skončí.

Ty máš teď taky svou první kapsabelku. Jak ji vnímáš, byla by pro tebe užitečná na cestách?

Naprosto. Sice ji mám jen pár týdnů, ale zdá se mi na cestování úžasná. Je to trochu jako ledvinka, ale je elegantnější. Je praktická tím, jak je placatá, takže přes ni můžu mít i bundu. Ty nejcitlivější věci jako pas mívám v ledvince na těle, ale pro ostatní důležité věci bych volila kapsabelku.

A co do džungle, tam by sis ji vzala? Je tam dost vlhko, zvládla by to?

Určitě. Když to zvládne baťoh, zvládne to i kapsabelka. Ale třeba byste ke kapsabelce mohli ušít taky pláštěnku, kterou ji může cestovatel rychle skrýt před deštěm.

Je něco, co bys čtenářkám a cestovatelkám doporučila nebo chtěla sdělit?

Intuice. Prostě musí se řídit intuicí. Protože po dočtení mé knihy byste si o mě třeba řekli, že jsem až moc bláhová a že až moc riskuji. A právě centrální téma mé knihy je intuice, tedy jak „myslet srdcem“. Já jsem cítila, co si v rámci bezpečnosti mohu dovolit a co ne.Takže tam v žádném případě nebyla bláhovost, ale naprostá spolehlivost, že mi intuice funguje a tedy jsem v bezpečí.

Děkujeme moc za rozhovor!
Webové stránky Juliet: https://cestakesvetlu.cz/